Chléb, aneb Boží dárek je cesta, jak být lepším člověkem.
Každý, kdo si peče chléb ví, že cesta k bochníku je poměrně dlouhá a nelze na ní nic vynechat. Je to podobné jako v životě.
Hlídat kvas, aby prospíval a byl plný síly je základ. Tato činnost nás učí vytrvalosti. Kvas odpočívá v lednici je trochu jako malé dítě, které od nás potřebuje krmit. Pokud péči o něj flákáme stane se tak trochu puberťákem, který se s námi nebaví a vše nám vrátí při výrobě bochníčku.
Výroba rozkvasu nás učí plánovat, protože z překvašeného rozkvasu chlebík dobrý nebude. Je důležité chlebu dát čas a činnosti navazovat ve správný čas, tak jako v životě. Ani ve vztazích není dobré tzv. „tlačit na pilu“.
Zadělávání chleba to je ta dřina (pokud pracujeme vlastní silou). Nedobře zpracované těsto nedá vzniknout krásnému bochníčku. Tedy tato fáze nás učí pečlivosti. Na těstě je velice dobře poznat, zda je hněteno s láskou. Jemné propracované těsto nám naši práci vrátí.
Další fází je kynutí nejprve v míse, později v ošatce. Nyní se učíme trpělivosti. Musíme vyčkávat, než se náš bochník dokonale nadýchá. Kdo by neznal netrpělivé děti, které si snaží křikem vše urychlit. Stejně tak bochník, který neustále kontrolujeme a oťupáváme může nést známky nervozity a zpomaleného kynutí.
Nakonec přichází velké finále, kde se zhodnotí celé naše úsilí a tím je pečení v troubě.
Kvas je živý organismus, který dává vzniknout Božímu daru, který každodenně požíváme a bereme z něj sílu.
Chlebíček je rozjímání na celý život a je myslím si dobře, když se s každým bochníkem stáváme lepším člověkem.