Šla jsem okolo magnolie a říkala jsem si, jak je to jaro krásné, když vše kvete. Pohled do koruny stromu byl úchvatný. Když jsem se pokochala, můj zrak padl také na trávník pod ní a tam ležela spousta krásných růžovobílých plátků již odkvetlých květů.
Tu chvíli mě napadlo, že určitá krása je v pomíjivosti jakéhokoli okamžiku, který nás naplňuje radostí. Zcela jistě bychom si květů nevážili a neradovali se z nich, pokud by časem neodkvetly a nemuseli jsme na ně čekat zase celý rok. Je to naprosto přirozený cyklus a je velice důležitý pro naše vědomí, které se učí pociťovat vděčnost. Vděk za každý den našeho života, za úspěchy i neúspěchy. Za naše bližní, přátele i děti, které rostou a jednou nás opustí.
Co teprve pomíjivá krása. Vyrovnat se s tím, že vše je jen dočasné a vnější vzhled není trvalý. Pracujeme na své vnitřní kráse, která má o něco trvalejší charakter než naše vnější slupka. Ta se podobá jablíčku, které nejprve vykvete krásným kvítkem, postupně vyzrává v lahodný plod a nakonec postupně zasychá a krabatí v našem sklepě. Avšak mnohé odrůdy jsou v seschlejší formě nejchutnější. I člověk je obvykle ve vrásčité podobě nejkrásnější uvnitř. Jeho charakter formovaný životními zkušenostmi má co říci a poradit nám ostatním.
Proto si vážím všeho, co ke mně přichází, ale i toho čeho je nutné se vzdát, abych mohla čekat na nové květy magnólie zase až za rok. Protože za rok zase vykvete a já se budu moci opět těšit z jejích květů.
Dáška